Hlavním přínosem larpové scéně mělo být využití systémových prvků, které se nebudou snažit simulovat realitu, ale podpoří atmosféru a principy hry. Druhým pilířem hry pak bylo vytvoření takového prostředí, které hráče stoprocentně vtáhne a umocní zážitek z akce na maximum. K tomu sloužilo i využití dosud na larpu zřejmě neviděného paintballu coby prostředku k řešení konfliktu hráč vs. prostředí (PvE konflikt byl základní akční složkou celé hry a bylo záměrem, aby hráči používali zbraně pouze v něm – PvP konflikt nebyl eskalován do násilí, umožnoval ho právě mechanismus vzájemné důvěry mezi postavami).

Základním momentem, který vůbec umožnil vznik této hry, bylo dozajista získání prostředků, které poskytla Nadace. V té chvíli jsme se domnívali, že už nic nestojí v cestě úspěšné realizaci projektu. I přikročili jsme od plánů k činům a přišlo první realizační vystřízlivění. Ačkoliv se to totiž nezdá, 22000 Kč v rozpočtu takové hry je vlastně docela málo peněz. Přitom však u hráčské obce tato částka vzbudí očekávání, která se za ni dle mého názoru nedají moc naplnit. Navíc v okamžiku, kdy hra disponuje rozpočtem, který není v desetikorunách, nemálo hráčů požaduje značný osobní komfort, materiální zázemí ze strany organizátorů aj., což jsou ve skutečnosti černé díry do rozpočtu. Naštěstí to nebyl případ právě našich hráčů, kteří myslím ocenili naše rozhodnutí investovat především do náplně hry za cenu určitého nepohodlí (např. spaní ve vlastních spacácích na žíněnkách) a menšího servisu.

Z finančního hlediska byl samozřejmě kamenem úrazu nízký počet hráčů, díky kterému bylo třeba nastavit vyšší účastnický poplatek. I přes cenu 1500,-/os byl však rozpočet stále napjatý a neustále jsme byli nuceni dělat kompromisy co se týče vybavení hráčů, ztvárnění monster a zařízení (pronajmutí) lokací (což byly tři zásadní věci, do kterých jsme investovali). Na jednu stranu jsme díky rozpočtu akce mohli leccos pořídit (a ušetřit tak čas a lidi, které bychom museli věnovat výrobě – spolu s tím, že bylo možné dovolit si práci profíků), na stranu druhou investice do jedné oblasti značně omezovaly zdroje pro ty ostatní. Opět jsme se tedy museli uchýlit ke kompromisu a vše, co bylo možné (a měli jsme na to, udělat to dobře) vyrobit svépomocí a jen do opravdových pecek investovat.

Krom účastnických poplatků a peněz z nadace byl projekt financován  z několika darů a také prostřednictvím burzovní spekulace s použitím prostředků shromážděných již nějakou dobu před hrou. Tímto se podařilo rozpočet navýšit cca o 5000 Kč, i když už jsme v to před hrou ani nedoufali (burza dlouhou dobu spekulaci nepřála). Celkově se nám tedy nazhromáždilo 51313 Kč, z toho 22000 Kč byly peníze nadace a 18000 Kč z poplatků hráčů.

Největší položkou výdajů bylo určitě okostýmování nehráčských postav. Jednak jich bylo hodně (několikanásobně více než hráčů), druhak byly NPC jedním ze základních prvků působení na hráče, proto jsme neváhali do jejich ztvárnění investovat. Celkem na ně padlo 11115 Kč s tím, že 4000 Kč šly na vytvoření masek monster od Sabbase, které byly vážně kulervoucí.

Ostatní peníze z této kategorie pokryly především namarkýrování různých uniforem (kde jsme se rozhodli jít střední cestou mezi dokonalou věrností a náklady – využili jsme různých blůz a sak armád kdekteré země a pomocí natisknutých insignií a vyleptaných odznaků je dotvořili do kýžené podoby), vytvoření kostýmů potvor apod.

Druhou zásadní položkou (10889 Kč) byl paintball, který jsme se rozhodli odzkoušet jako neotřelý prostředek řešení ozbrojených konfliktů. Nejdražší bylo pochopitelně zapůjčení samotných zbraní, v čemž nám vyšel vstříc Armypark Ořechov. Další náklady byly spojené s municí a ochrannými prostředky. Tady jsme trochu narazili, protože cena za ránu byla kolem 60-ti haléřů (na první pohled pakatel, ale ze zkušenosti na jeden střet 100 kulí na zbraň nestačilo) a tak jsme se snažili vyjít s co nejmenším množstvím munice, což jak se ukázalo nebylo zrovna nejšťastnější. Zkrátka hru, kde je střílení podstatnou částí, bez munice neuděláte.

Přestože PB sebou přinesl spoustu problémů (mlžení masek, omezení konfliktů jen na liduprázdná místa…), měl zásadní dopad na atmosféru hry. Výstřely se rozléhaly podzemními prostorami (kde primárně docházelo k ozbrojeným konfliktům), duněly chodbami, zásahy vykreslovaly na cílech krvavé vějíře a člověk si hodně rozmyslel, než se pustil do riskantní akce, aby nějakou nekoupil. Navíc PB zbraně jsou veskrze jen ocelové trubky s nádrží na plyn a munici, není toho tedy moc, co by se na nich mohlo pokazit a údržbu zvládne i ne zcela profesionální uživatel. V tomto myslím, že by ústup k airsoftu nebo jiné formě byl krokem zpět.

Hráči byly vybaveni olivovými blůzami s odznaky RPA, somradlem, mapou, baterkou, baretem, injekční stříkačkou poslední pomoci a gumovým nožem. Celková částka na hráčské vybavení byla 7894 Kč. Výstroj sjednotila týmy, takže se hráči cítili skutečně součástí jednotky, navíc jim odpadlo shánění vybavení a starání se o vše potřebné.

S účastníky také souvisí položka týkající se jídla (1174 Kč), za kterou jsme pro všechny zúčastněné připravili dvě teplá jídla (která se pak, přiznávám, vzhledem k logistickému šílenství bohužel nedostala úplně ke všem), snídani a průběžně teplé pití, čímž odpadly ztráty času na samostatné vaření a obstarávání se jak kdo dokáže. Především tedy hráčům.

Poslední z triády kulervoucích prvků byly lokace. Využili jsme volně přístupná místa, která jsou atmosférická sama o sobě (Stránská Skála, různé jeskyně, tunely a bunkry pod Brnem…) a doplnili je o detaily, které z nich udělaly děsivá místa nazi výzkumů a okultna (šlo o různé formy osvětlení, rekvizit, tiskopisů, vlajek apod.).

Co se pronajatých míst týče, za zmínku stojí určitě hala ve Zbrojovce, kde byl jeden z týmů zajat a musel svým věznitelům uniknout nepřehlednou továrnou, samotné HQ v Domě Rytířských ctností (rozčleněné na místnosti pro jednotlivé týmy, briefing room aj.) a pak finále grande na PB hřišti v ořechovském Armyparku, zahrnující kompletní osvětlení místa, linie zákopů, několik pevnůstek, vyřazená vojenská vozidla a další atmosférické záležitosti. Dlužno podotknout, že k nám byli všichni pronajímatelé velice vstřícní na to, jakou záležitost jsme u nich chtěli provozovat.

To všechno bylo možné zrealizovat jednak díky Nadaci a druhak díky ochotě hráčů do hry určitým způsobem investovat (podíl na rozpočtu byl u obojího skoro fifty-fifty). V okamžiku, kdy bychom teď chtěli CC zrealizovat znovu – bez Nadace, vyšla by cena na jednoho hráče cca na 3000 Kč (s tím, že spousta věcí by již byla koupená a nebylo by je třeba pořizovat znova). Je na zvážení, zda by to byla suma adekvátní zážitku nebo nikoliv, jisté je, že v daném složení a za současné situace CC v této podobě opakovat nebudeme.

Po hře zůstal celkem rozsáhlý inventář pořízený z rozpočtu, který postupně rozprodáváme. Navrátivší se peníze jsme se rozhodli z větší části vrátit do Nadace, z menší části jsme za ně uspořádali party pro naše obětavá NPC, která na hře skutečně potila krev a my jim tak chtěli vyjádřit dík a alespoň trochu tak splatit dluh, který u nich máme. Výbava, kterou se nepodaří prodat nejspíš poputuje do nějakého inventáře půjčovny larpového vybavení.

Závěrem bych rád zhodnotil, že alespoň v našem případě Nadace splnila svůj smysl, protože nás dokopala k tomu vystoupit z organizátorské letargie, vytáhnout z šuplíku námět na tuto hru a zrealizovat ji. Bez tohoto impulsu by CC nejspíš nevzniklo a nebo vzniklo, ale v jiné (omezenější) podobě, což by při pohledu zpět byla myslím škoda.

Předprojektové nadšení

Cold City nevzniklo na zelené louce. Vycházelo z projektu,  který jsme už dlouho diskutovali v rámci Slibotechny, promýšleli a probírali s dalšími lidmi. Ale teprve Nadace byla tím skutečným impulzem, který odstartoval realizační fázi naplno.

Aby však bylo možné projekt realizovat, bylo potřeba najít lidi, kteří by se ho zhostili, protože bylo jasné, že ambice akce sahají za síly jednoho či dvou organizátorů. Rozhodli jsme se, že je na čase zkusit do stojatých brněnských vod vnést něco nového a tak po nějakém tom oslovování, vysvětlování a nadšeném plánování vykrystalizovalo organizátorské uskupení trochu nesourodé, stále trochu podezřívavě okukující ostatní, ale rozhodně nové.

Samotným záměrem naší tvorby bylo vytvořit kulervoucí hru, která by kombinovala akční prvky s metaherním systémem podporujícím hraní rolí, aniž by hráči museli mít nějak složitě připravené pozadí svých postav, motivace apod. Pod heslem “v jednoduchosti je síla” jsme se jali zaplétat do osidel systémových řešení, konspiračních kliček a různorodých představ, které o finální podobě CC každý v týmu měl.

Realizační vystřízlivění

Jako zběhlí teoretici řízení projektů jsme se rozhodli rozdělit organizátorský tým na dvě části: tzv. “core team” skládající se ze čtyř lidí, kteří se rozhodli udávat vizi a tvořit hru z hlediska designu, a “produkční tým”, který (dle našich představ) hru zrealizuje. Do produkční části jsme kromě očekávatelných rolí (shánění, zařizování, výroba rekvizit apod.) zahrnuli i tzv. manažera, který měl mít na starosti dodržování termínů, celkový přehled o stavu apod., což mělo uvolnit ruce core teamu, aby se mohl soustředit na design a hru samotnou. Zbývá objasnit, jakým způsobem dělení proběhlo: do core teamu vstoupilo několik dobrovolníků, nenastal žádný přetlak.

Dle naší zkušenosti se ukázalo toto rozdělení organizátorů jako nešťastné. Core team začal prakticky ihned na hře pracovat, plánovat a vymýšlet. Ze začátku tak nebylo příliš mnoho činností pro produkční tým: těžiště práce leželo na core teamu v samotném vybudování určité podoby hry, ze které by pak bylo odvozeno co je třeba vyrobit/sehnat/připravit…

Podle našeho názoru došlo k tomu, že lidé z realizační skupiny měli pocit, že vlastně nejsou potřeba a ztratili napojení na projekt (i přes snahu udržet je v obraze více-méně pravidelnými meetingy). Začali řešit vlastní věci, účastnit se jiných projektů, a minimálně někteří se tak přestali považovat za součást organizačního týmu CC. To mělo své důsledky v pozdější fázi přípravy hry, kdy se začaly objevovat problémy se samotnou realizací namyšleného a naplánovaného. V tuto chvíli bylo třeba do produkce zapojit mnohem více lidí než core team, a vzhledem k tomu, že se nejednalo o konzistentní a sehranou skupinu, bylo třeba zapojovat je jednotlivě, což kladlo nároky na roli manažera. Vinou vytížení v zaměstnání původní manažer v polovině projektu odpadl a jeho roli musel převzít člen core teamu.

V realizační fázi projektu rozdělení na dva týmy prakticky zmizelo: lidí v organizačním týmu bylo příliš málo, a čtyři lidé zabývající se vizí a designem byl přílišný luxus. Došlo i k tradičním bolístkám dobrovolnických projektů: nedodržování termínů, jiné priority a nedorozumění v komunikaci. Poslední týdny před hrou vypadaly samozřejmě naopak: hektické dokončování všeho co jde, zmatek, objevení nových problémů a chyb. Přes všechnu zkušenost, které lidé v organizačním týmu s vedením projektů mají, se stejně nepodařilo tomuto průběhu zabránit.

Zajímavým aspektem v realizaci bylo materiální zabezpečení: výprava hry byla náročná a bylo třeba zajistit mnoho kostýmů a rekvizit. Díky rozpočtu podpořeném nadací pro larp jsme si mohli dovolit mnoho věcí jednoduše koupit, a maximálně je lehce upravit aby lépe odpovídaly naší představě. Hlavním zdrojem rekvizit byly nákupy na Aukro.cz, nasledované armyshopy. S vojenskými uniformami (v originální podobě poměrně nákladná záležitost) jsme se vyrovnali pomocí lehkého falšování: odznaky jsme realizovali pomocí leptání do mosazného plechu, a nášivky vznikly průmyslovým tiskem na netkanou textilii. V obou případech byl výsledný efekt poměrně uspokojivý.

Hledání viníků

Přes všechny bolesti se nám nakonec podařilo hru vyprodukovat v podobě, v jaké byla plánovaná: jedná se jednoznačně o úspěch, na kterém má podíl jak úsilí mnoha zúčastněných, tak i nezanedbatelná dávka štěstí. Výsledkem těchto problémů je tedy zejména poučení do budoucna, nikoliv zkáza hry. Hlavní lekcí je, že rozdělení organizace na několik částí s různými oblastmi zodpovědnosti samo o sobě nefunguje, je třeba ho výrazně podpořit. Zkušenosti podané organizátory hry Porta Rossa ukazují jednu cestu, kterou je využití již sehrané skupiny. Sehraných skupin bez ambicí promlouvat do samotné podoby hry je však poměrně málo: dle našeho názoru může fungovat i model poskládání týmu z jednotlivců, avšak je nutné s lidmi více pracovat, motivovat je a od začátku je zapojovat (nikoliv pouze informovat) do průběhu projektu.

Nevyzkoušenou myšlenkou a inspirací do budoucna je rozdělení týmu na několik menších (3-4 lidé), zahrnujících designery, scénaristy a realizátory: každý takový tým je zodpovědný za určitou část hry, a koordinují se prostřednictvím core teamu, ve kterém má každý malý tým svého zástupce. Na úrovni core teamu se koordinuje jen příběh na vyšší úrovni, a malé týmy tvoří jednotlivé prvky zároveň s představou, jak se budou realizovat; tím se zapojí do tvorby i realizátoři.

Funkčním modelem by také mohlo být provést designovou fázi v rámci jakéhosi “core teamu” ještě před tím, než dojde k oslovení následných realizátorů. Tyto organizační tým osloví až v okamžiku, kdy už hra jako taková stojí a následně se aplikuje výše uvedená myšlenka stavby “subtýmů” s tím, že členové core teamu dosud pracující na designu a stavbě hry vedou jednotlivé skupinky realizátorů.

Dosud se nám ale nepodařilo přijít na způsob, jak efektivně motivovat lidi, kteří na projektu dělají dobrovolně, tváří se, že na něm chtějí pracovat, ale přesto je neskutečně obtížné přesvědčit je, aby věci finišovali, dodržovali termíny, sami se zajímali co je potřeba udělat a tak nějak dýchali pro hru. Kdyby bylo možné energii vloženou do managementu takovýchto lidí vložit do samotné tvorby hry, udělala by daleko větší službu. Bohužel jak jsme zjistili, ve čtyřech hra formátu Cold City zkrátka dělat nejde.

Potrestání nevinných

Nestíhání, chaos a nedostatečná příprava měly zásadní vliv na plynulost celé akce a zároveň naplno ovlivňovaly ty, kteří hře přišli dát svůj pot, krev a slzy – protagonisty nehráčských rolí na Cold City.

Ačkoliv byla snaha připravit každému z nich vlastní materiály, popis role, scén a manuál k celé hře, díky mnoha okolnostem (nedostatek času, nejasnosti v tom, kdo co připraví…) byl výsledek spíše bídný. Ukázalo se, že k nainstruování všech, kteří přišli aby nám pomohli, by bylo potřeba několik večerů intenzivní práce –  ale my měli ve skutečnosti jen jeden. A to bylo zatraceně málo.

Nebyl tak čas na zapracování všech připomínek, nebylo kdy rozmyslet a v klidu odpovědět všechny dotazy. Zbývalo jen doufat, že to “nějak klapne” a instruktáž stylem “ježišmarjá nevim jak to máte udělat, tohle tam má být, tohle z toho mají mít, to zmáknete” povede k spíše pozitivnímu výsledku. Nutno podotknout, že nás tito spolubojovníci nenechali ve štychu a v momentě, kdy se celá akce začala rozsýpat pod rukama a my už padali na hubu vyčerpáním, nás zachytili, zabránili pádu a pomohli nám hru dokončit tak, že snad nebylo na první pohled patrné, že jde do háje co může.

Dopad na hráče byl paradoxně výrazně menší než na samotné realizátory. Obecné neduhy byly prostoje, nedostatečná motivace pro plnění národnostních úkolů (oproti jednoznačné motivaci jít po lince agentury), zbytečnost systému důvěry (protože bylo systémově nevýhodné ho využívat, což byl sice záměr, neočekávali jsme totiž, že hráči, které jsme pro hru vybrali, půjdou raději po systémovém zvýhodnění než po tematickém principu) a místy nejednoznačnost v tom, čeho mají hráči dosáhnout (případně jak).

Na druhou stranu CC celkem jasně ukázalo, že se hráči ve chvíli nejistoty nepustí do risku či neobvyklé akce, ale budou se držet pevných bodů vymezených základní linií a systémem. Je otázkou, zda se pokoušet o kombinaci brutální akce a konspirační hry na mezihráčské úrovni, protože se ukázalo, že jedno jde proti druhému.

Nepříjemným dopadem Cold City bylo poškození vztahů mezi lidmi podílejícími se na realizaci na běžné mezilidské úrovni. Toto se naplno projevilo po hře samotné, kdy přestal existovat důvod, proč to spolu ještě nějak doklepat. Důvody a motivace zůčastněných musíme nechat stranou: netušíme, proč vztahy mezi některými organizátory dopadly tak špatně, ani jak těmto problémům do budoucna předejít. Na druhou stranu se objevila i zklamání, která jasně říkají, kudy už nikdy více.

Odměna nezúčastněných

Budiž poučením všem budoucím generacím, že v projektu podobného rozsahu je třeba se jako na jeden ze zásadních prvků zaměřit na práci s lidmi a jejich zapojení do tvorby celé hry. Příprava velké hry velký tým prostě vyžaduje, a finální stav, kdy několik nadšenců usilovně dokončuje úplně vše, je silně nežádoucí. Zároveň je třeba vnímat tvorbu hry jako základní cíl a v okamžiku, kdy se s někým z organizačního týmu nedaří na tomto shodnout, dotyčný nedělá co by dělat měl a zdá se, že není síly, která by ho k tomu přiměla, je nejspíš lepší se v rámci dobrovolnické organizace obejít bez něj než vyplýtvat energii, motivaci a nadšení, které nakonec stejně nebude mít efekt.

Druhou oblastí, kde je možné se z realizace Cold City poučit je zvládnutí logistiky. Logistika u takto rozsáhlé hry je složitý problém, kde se na mnoha místech má něco odehrávat (ať už samotná hra nebo přípravy lokací apod.), a je potřeba tam doručit materiál, lidi a také alespoň jednoho člověka schopného tuto činnost koordinovat a samostatně jednat. Koordinace tohoto úsilí v rámci celé hry je plnohodnotná práce pro jednoho člověka, který navíc musí mít k dispozici všechna data (co, kam, kdy…) a případně další ochotné pomocníky. Nepřichází v úvahu, aby dotyčný člověk měl na starosti ještě něco dalšího: na jeho práci záleží hladký průběh celé hry.

A do třetice, je možné experimentovat s nastavením hry, motivy, systémem, ale experimentovat se skladbou organizačního týmu u takto složitých projektů je nerozum. Podobně náročné akce si vyžadují sehranou skupinu lidí, kteří se na sebe vzájemně mohou spolehnout, popřípadě uskupení opravdových profíků. Ale náhodně poskládaný team z brněnských individualit bude fungovat také jen opravdovou náhodou.

V rámci nejlepších tradic jsme se pokusili shrnout naše poznatky z organizace CC a vyjádřit, kudy ne přátelé. Můžete se poučit, nebo vyzkoušet sami. Pokud by měl někdo zájem prodiskutovat tuto problematiku osobně, ať se nám a) ozve, b) otevře toto téma někde u piva, rádi se podělíme o další zkušenosti.

A to je tak asi vše, co vám v tomto článku chceme říct o válce ve Vietnamu.

• Sovětský Svaz: Drirr, Errikson a Evelína
• Velká Británie: Deff, Lukáš a Eskor
• Francie: Včela, Fil a Bedla
• USA: Jezevec, Arek a Bánší

Všem ostatním děkujeme za zájem a za práci s dotazníkem (ale určitě budeme potřebovat CP, kdybyste si třeba rádi zastříleli!). Třeba to někdy zopakujeme pro víc lidí…

• Možnost legálního využití v době 20.-23.10. 2011 (jsme schopní utáhnout nájem, pokud nebude zcela mimo realitu)
• Lokalita: Brno, nejlépe Střed, Husovice, Židenice, Vinohrady
• Potřebujeme elektřinu, pitnou vodu, toalety a alespoň základní vytápění
• Nepotřebujeme, ale uvítáme kuchyni, sprchy a možnost připojení na internet
• Prostor by měl mít minimálně 4 větší oddělené místnosti, nebo více (6-7) menších místností
• Velkou výhodou je prostor nezařízený, nebo zařízený pouze minimálním nábytkem

Poslední požadavek je poměrně zásadní, protože vylučuje veškeré klubovny, tělocvičny apod. Uvítáme všechny případné tipy a kontakty.

Fotografie jsme dostali, ale jsou tíživě nejednoznačné. U řeky Pripjať jsou známky rozsáhlého podzemního zařízení, a cesty, které tam vedou, vykazují stopy těžkých vozidel. Hodně velkých, těžkých vozidel. Ohledně účelu tohoto zařízení ale nejsme o nic blíž pochopení. Ještě víc znepokojující byly ohrady v močálech o několik mil severněji. Ohromná oplocení z ostnatého drátu, posetá jednoduchými bunkry. Uvnitř drátů stály stovky, možná tisíce nehybných postav. Jen tam stály, vypadalo to, že ani nedbají na déšť. Oddělení 515 od té doby nervózně reptá a stahuje se do tajných konkláve.

Opravdu a vážně se obávám toho, co mají Rusové v plánu. Možná jsou připraveni vrhnout na svět něco nepředstavitelného, pouhých pět let poté, co jsme zabránili pádu do chaosu. Čeho se obávám ještě víc, že my nejspíš provedeme to stejné.

Jmenuji se Castaignede, ale říkej mi Luc. Pocházím z Normandie, takové městečko jménem Carentan. Á! Tys o něm slyšel, ne? Proslavilo se během války, bylo tam kolem spousta bojů. Já jsem byl vysoko nad tím vším. Svobodné francouzské letectvo, pilotoval jsem Spitfiry, sestřelil sedm Messerschmittů a Focke Wulfů. A ještě pár bombardérů, ale ty byly moc jednoduché. Á, létání miluji!

No, do tohohle jsem spadl trochu po hlavě. Byl jsem na lodi zpátky do Anglie, když náklad udělal něco opravdu divného. Vážně divného. Potom už jsem nikdy nebyl, co jsem býval dřív. Ještě se chvěju, jen si na to vzpomenu.

Ale miluji létání! Miluji ten pocit, když jsi ve vzduchu, vidíš nepřítele v zaměřovači, cítíš tep kanonu! Ó ano, nad létání není!

Ach, kdybych se tak mohl vrátit k tomu prostému životu! Když jsi věděl s kým se máš vypořádat, když to byl čestný boj na modré obloze. Ty piloty od Luftwaffe jsem měl v úctě, to mi věř. Byli to dobří muži; naše válka byla čestná. Ale víš, koho nesnáším? Politiky, zatracené politiky. Pořád intrikují, klamou, nevěřím je a vůbec je nemůžu vystát.

Och, tys už dojedl? Tak dobrá, rád jsem tě poznal. Mohl si mi dát další cigaretu, než půjdeš? Ach,velice laskav!”